Osvětim

Ve čtvrtek 12. listopadu jsme s žáky deváté třídy absolvovali vzdělávací program s názvem „Osvětim – svědomí lidstva“. Zcela úmyslně zavrhuji slova výlet nebo exkurze. V této souvislosti jsou totiž nepoužitelná.

Téma holokaustu se v dějepisu v deváté třídě probírá až ve druhém pololetí. Přesto jsme nejeli nepřipravení. V minulém týdnu k nám do školy přijely lektorky z valašskomeziříčského klubu Most a během dvouhodinové besedy „6 milionů aneb holocaust“ nás s nejdůležitějšími historickými souvislostmi zajímavým způsobem seznámily. Poznali jsme mimo jiné osudy konkrétních lidí, kteří prošli vyhlazovacími tábory, a zamysleli jsme se také nad tím, co se děje v dnešní době u nás i jinde v Evropě. Do Osvětimi jsme proto odjížděli s opravdovým zájmem.

Díky encyklopedickým znalostem vedoucího naší výpravy – pana Pavla Kočího – jsme se cestou dozvěděli hodně zajímavostí o Polsku, jeho historii, ale také současnosti. O samotné Osvětimi se těžko povídá a těžko píše. Bylo by dobré, aby to místo každý z nás alespoň jednou v životě navštívil. Abychom se zamysleli nad hrůzami, které se před více než půlstoletím staly. Abychom si uvědomili, že ti, kdo to všechno páchali, byli stejní lidé jako my. A že ty zástupy lidí, které zahynuly v železničních vagónech, v plynových komorách, v dolech, na apelplacech a v chatrných barácích původně určených k chovu koní, byli také stejní lidé jako my. Abychom nic podobného už nikdy nedopustili…

Myslím, že pohled na hromady lidských vlasů, bot, hřebenů, brýlí a protéz už nikdo z nás nezapomene. Je nutné nezapomínat, protože, jak napsal americký filosof George Santayana – „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat“.

Jsem moc ráda, že to za důležité považují i rodiče našich žáků a svým dětem návštěvu Osvětimi umožnili.

Lenka Vidašičová